Vary 3 v 1

1) Vary stručně 

Čtyři dny ohraničené jízdou autobusem. Tam a zpátky. A co bylo mezitím? 

Čtrnáct filmů (skvělých, průměrných, slabých, nedokoukatelných), teplé oplatky, procházky kolonádou, přesun mezi sály za deště, půlnoční oslava kamarádčiných narozenin, hodinové čekání ve frontě, modrá ledová tříšť (prej malinová), horké čokolády a medovník, hranolky a krokety, rybička - gelová svíčka, točená kofola, focení na červeném koberci a taky různě jinde, festivalovej hrnek, do kterého jsem se zamilovala, magnet na ledničku (jak jinak), české minihvězdičky, světové hvězdy, vybírat filmy z programu, noční bouřky, přeplněný byt, spacáky, minikoupelna (věčně obsazená), nakoupit oplatky domů, časopis a povídání (úplně nejvíc skvělý). 

Bylo to dobré, ale teď už je to minulost. Součást mého života, na kterou už lze jen vzpomínat. 

To bylo pro ty, co nechtěj číst dlouhý text, nahuštěné do pár slov věci, se kterými budu mít svůj první pobyt ve Varech spojenej.

Samozřejmě je jich víc. Celkově je toho víc. A pro ty, které by i to zajímalo, následuje prodloužená verze: 

2) Vary kvazideník 

Je pátek odpoledne, jsem na Florenci, modrý odřený kufr u nohou. Jako kdybych jela domů. Ale nejedu. Čekám na ostatní, jsem tu totiž dřív než je domluvený sraz. Nevadí. Jsem na to zvyklá, žádný spěch, raději počkat. Koupím si sýrové houstičky, pozoruji lidi s baťohama, jsou ověšení víc než obvykle. No jo, začínají prázdniny a tak studenti vystěhovávají pokoje na kolejích. Někteří z nich míří asi taky do Varů. 

Pak se přesunu na nástupiště. Je krásně. Léto, sluníčko, teplo. Načerpávám z toho sílu. Přichází ostatní. Prohodíme pár slov, lehce nervózně čekáme na opozdilce. Kufry a krosny odložíme do zavazadlového prostoru a nastupujeme do autobusu. Je tu pětatřicet stupňů. Sedím u okýnka, prolistuju noviny, a pak usnu. 

Probudím se před příjezdem do Varů. Dívám se, nikdy jsem tu nebyla. Vystoupíme u tržnice, vytáhneme kufry a už je tu pro nás kamarádka, co přijela dřív odpoledne. Dvě minutky a jsme v bytě. Zaplatíme (velmi slušnou částku) za pronájem paní domácí, která se s námi ihned potom rozloučí a na týden nám byt přenechává. 

A co teď? Opláchnout ruce a obličeje a hurá do Thermálu. Koupíme si festival pass, vybereme filmy na zítra, projdeme areálem, abychom viděli letošní výzdobu. Líbí se mi, a mám dojem, že i ostatním. Dáme si točenou kofolu či pivo, najdeme místo v ústraní, posloucháme koncert skupiny, jejíž název nejsem stále schopna správně vyslovit. 

A pak nákup v Bille a zpět do bytu. Sedíme, povídáme, smějeme se. V jedenáct přijíždějí další tři holčiny. Jednu známe, se zbylými se seznámíme. A povídáme dál. Až je jedna hodina a tak je načase jít spát. Než se deset lidí vystřídá v mini koupelničce, je pomalu čas vstávat. 

Sobota se táhla jako smaženej sýr. Přitom stihnu čtyři filmy, oběd u Charlieho, posezení u fontány a do bytu se dostanu těsně před půlnocí. A těsně před první bouřkou, co tady zažiju. Je to pořádná, pravá bouřka. Blesky přes celou oblohu, hromy duní, prudce fouká a padaj velký kapky. V bytě tma, čekám na koupelnu, stojím u okna a pozoruji. Hlavou se mi honí spíše neveselé myšlenky, ale to za bouřky vždycky. Koupelna uvolněna, tak rychle vyčistit zuby a zalézt do spacáku. 

(Určitě taky nezapomenu na pána, na promítání filmu Ráj: Láska. To jak se smál, kroutil hlavou a vůbec celý jeho projev – veselé doplnění promítání. 

Jsem fascinovaná režisérem, Skotem v kiltu. Jeho myšlenkovými pochody, sympatickým projevem, energií a nadšením. Proč ale tolik? Protože jsem úplně jiná?) 

Neděle je dost podobná. Ale už utíká rychleji. Přitom náplň je zcela shodná té včerejší. Zase čtyři filmy, jen už navečer přebíhání v dešti. 

Zamilovala jsem si Velký sál. Je obrovský a krásný. S úžasnou figurkou pána, co odnáší mikrofon. A taky když se objeví nějaká delegace, jak jsou oni sami ohromeni jeho podobou. Zažiju svoji nejdelší frontu (na The Door s Helen Mirren). 

Pondělí je nejlepší den. Konečně dokážu nemyslet na povinnosti a trápení, co mne po návratu zase čeká doma. Vyčištěná hlava je tak skvělá věc. Trávíme více času pohromadě, lépe se poznáváme, více si povídáme. Začíná se proměňovat osazenstvo, někdo odjel, jiní přijíždějí. 

Povídám si s holčinou, kterou jsem poznala až tady, a opět žasnu nad tím, jak jsou lidé různorodí a odlišní. Tohle mne nepřestává fascinovat. Věřím, že ani nikdy nepřestane. Nesmí, nedopustím to, chci přece být schopná vnímat nuance života. 

Večer strašně prší. A my musíme z divadla až do Drahomíry. Zvláštní cesta. Promokneme, z vlasů nám kape, přes brýle nic nevidím. Vypadáme jako cácorky, v sále trochu zima, ale film naštěstí dobrý. 

Je skoro půlnoc a míříme do Času. Slavíme kulaté narozeniny jedné z nás. Bublinky a bublající smích. Skvělé. Noční návrat a šepot, buď tiše, ať neprobudíme ostatní, taky. 

Kéž by takovýchto dní a večerů bylo v našich životech co nejvíce. 

Spacák a spát. 

A je tu poslední den. Vstát, zabalit spacák a kufr, jít na film. Nic moc, pospávám. Vyjdeme z divadla, venku se udělalo zatím hezky, až moc. Počasí se nám nezavděčí, když je déšť, máme stížnost, když je moc hic, taky reptáme. Má to s námi těžké. 

Na lavičce, poslední oplatka a první útěk z filmu. Pár fotek, cvak, cvak. A už se drnčí s kufrem na nádraží. Zpáteční cestu propovídáme a já za deště vystupuji a průchodem přes metro se vracím do své obyčejnosti. 

Snad se do Varů za rok budu moc zase podívat, stojí to totiž za to.

A pro ty, co raději příběhy, následuje povídka: 

3) Vary love 

Lázeňská města jsou specifická města, jak svým významem, složením obyvatelstva, návštěvníky, tak svou architekturou. Tohle město je přímo esencí toho všeho. Nelíbí se mi, ale užívám si ho. 

Procházím kolonádou, spíše se courám, koukám na lidi, co mají na sobě, zda jsou oblečeni elegantně či naopak to vůbec neřeší. Zajdu k hadímu pramenu, tady si lidé nabírají vodičku a popíjejí ji tím tvarem známým lázeňským hrníčkem, a pak se fotí. Květinami ovinutá zábradlí, lavičky lákající k posezení. 

Mířím ale k vřídlu, tak se tu nemůžu zdržet. Nedali jsme si totiž číslo, ale postaru si domluvili jen sraz na konkrétním místě. Vyznívá to romanticky jenom mne, nebo to tak opravdu je? Nebo už jsme v dnešní digitální době tak vykloubeni, že to působí zvláštně, i když to tak není. Co na tom domluvit si sraz bez možnosti jiného kontaktování, kdyby něco náhodou. Vždyť takhle to dřív přece fungovalo normálně. 

Vůbec si připadám jako zpět v devatenáctém století. To, že jsme se poznali při čekání ve frontě na film, když jsme seděli na novinách, na tom vůbec nic nemění. 

Možná je to tím místem, že nejsem ve svém prostředí. Možná je to atmosférou města. Možná je to festivalovou odlehčeností. Možná je to jím. Protože je takovej, jakého ho zatím znám. (Vím, že u toho nezůstane, protože všichni máme spoustu vrstev a všechny nemůžou být dobré, ale teď si to užívám.) Možná za to můžou ty jeho oči, co se na mne smějí a přitom mi kůži propalují. Dotyk ruky, ďolíček na bradě, žíla na zápěstí. Může to být cokoliv z toho, a nebo něco úplně jiného. Kdoví čím to je, že mne zaujal zrovna tenhle kluk a ne jinej. To patří k tajemství vztahů, a činí je to tajuplnýma. 

Vypadá to na klasickou letní lásku. Ale tohle nebude ten případ. Lze to říct takhle dopředu? Já myslím, že ano. Poznáte, když je to ono, když to cvakne, dva dílky skládačky, a najednou vidíte jeden celek a ne jen dvě spojené části. To je to pravé. Poznáte, když je to něco víc než bláznivé okouzlení. 

Proto teď mířím k vřídlu. Rozechvěle, rychle, pomalu, běžím. Otevřu dveře a jsem zasažena horkem. Prohlížím si vřídlo a zase lidi kolem. Protože místa bez lidí jsou mrtvá, teprve lidé jim dávají obsah. 

Uvidím ho později než on mne. Tak jsme se tu našli. 

Vyjdeme ven, podél řeky plyneme ulicí, u stánku si dáme oplatku, a sedneme do parku. Je to jak v béčkovém slaďáku, na který se strašně nedobře kouká, ale když se to žije, je to naopak strašně fajn. 

Vzala jsem si svoje tmavě modré šaty s ornamenty a spodničkou, vypadají jak z dávných časů, možná už tím jsem předurčila nádech celého dne. 

Aby toho nebylo málo tak kolem nás projde skupinka herců (?) v kostýmech jak z Nebezpečných známostí. 

Prostě všechno dnes ukazuje na historický den. 

Jak si ho ale budeme my dva pamatovat? Člověk má tendenci přebarvovat a ořezávat minulost. Zůstane jen pocit, když mne vzal poprvé za ruku, když jsme si se smíchem oklepávali drobky z šatů? 

Den končí, a abychom se ještě mohli někdy vidět, musí přijít současnost, vyměníme si čísla, rozloučíme se (jak? Do toho nikomu nic není.) a začne klasický kolotoč. Čekání na esemesku, vyčkávání na správnou dobu, kdy odepsat, a pak se sejdeme v Praze. V džínách a botaskách. Ve svém přirozeném prostředí. Přeskočíme zpět do jednadvacátého století. Ale svůj historický začátek už máme. Je tedy z čeho vycházet. Tak sem s 21. stoletím! A pak? Sci-fi budoucnost.